POUZE KVALITNÍ PRODUKTY

Žádné zboží z Číny ani neseriózní jednání.

Doporučujeme nakupovat kvalitní techniku a služby od profesionálů.

více informací »
EXPRESNÍ DORUČENÍ

Objednanou techniku vám expresně doručíme kurýrem.

  • Praha - DNES
  • ČR - ZÍTRA DO 17 HODIN

Dále zasíláme zboží Obchodním balíkem České pošty nebo přepravní službou PPL.

více informací »
SHOWROOM PRAHA

Náš sortiment si můžete prohlédnout, vyzkoušet a zakoupit na obchodním oddělení v Praze.

Jsme zkušení odborníci a rádi vám s výběrem pomůžeme.

více informací »
ONLINE PLATBA KARTOU

Objednávku můžete pohodlně zaplatit platební kartou přímo z domova nebo z kanceláře.

Využíváme zabezpečenou platební bránu ČSOB, a.s.

více informací »
SPLÁTKOVÝ PRODEJ

Nakupovat můžete i na splátky s online vyřízením a schválením.

Výhodné financování pro vás zajišťujeme se společnosti ESSOX (Komerční banka, a.s.)

více informací »
POTŘEBUJETE PORADITs nákupem produktu nebo služby?
+420 733 532 531
+420 604 828 001
+420 777 250 770
+420 261 264 149

Právní rozbor

Legalita monitorování fyzických osob a pořizování jejich obrazových a zvukových záznamů

Právní ochrana osobnostních práv

Právní řád České republiky chrání svými předpisy osobnost člověka i jeho soukromí, což v první řadě znamená, že zaručuje ochranu obrazových a zvukových záznamů či projevů zaznamenané osoby, ochranu listovního tajemství a potažmo i zpráv a hovorů podávaných telefonem či emailem. Základem této právní ochrany je právní úprava, obsažená v následujících právních předpisech:

  1. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod
    V ustanovení čl. 7 odst. 1 je zakotvena zásada nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí. Tento princip je dále specifikován v ustanoveních čl. 10 odst. 2 a čl. 13, která upravují ochranu listovního tajemství, stejně jako tajemství jiných písemností a záznamů. Tato ustanovení zaručují též tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.
  2. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
    Ustanovení §11 a násl. korespondují s úpravou obsaženou v Listině základních práv a svobod. Zvláštní pozornost je zde věnována způsobu nakládání s obrazovými a zvukovými záznamy, týkajícími se fyzické osoby nebo jejích projevů.
  3. Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb.
    Ustanovení §11 a násl. korespondují s úpravou obsaženou v Listině základních práv a svobod. Zvláštní pozornost je zde věnována způsobu nakládání s obrazovými a zvukovými záznamy, týkajícími se fyzické osoby nebo jejích projevů.

Právo na ochranu osobnosti může být porušeno nezákonným pořízením a použitím obrazových či zvukových záznamů (např. videozáznamů, nahrávek telefonních hovorů či jiného zachycení hlasu a podoby člověka).

Možnosti pořizování záznamů

Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny jen při splnění těchto zákonem definovaných podmínek:

  1. se souhlasem zaznamenané osoby,
  2. bez souhlasu zaznamenané osoby na základě těchto zákonných licencí:
    1. Na základě zákonné úřední licence může být pořízen obrazový snímek či obrazový nebo zvukový záznam pro účely výkonu státní moci.
    2. Pro vědecké a umělecké účely je možné pořídit podobiznu, obrazový snímek či obrazový a zvukový záznam.
    3. Obrazové a zvukové záznamy lze pořídit i na základě zpravodajské licence, a to pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství.

Konkludentní souhlas s pořízením záznamu

Souhlas dotčené osoby nemusí být výslovný. Postačí, když je tento souhlas dovoditelný z okolností, za nichž byl záznam pořízen. O konkludentní (nevýslovný) souhlas se jedná tehdy, pokud je učiněn způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěla dotčená osoba projevit.

  1. Obrazový záznam – monitorování soukromých i veřejných prostor

    Příkladem může být situace, kdy jsou televizními kamerami střežena veřejná prostranství. Při obecné známosti tohoto bezpečnostního opatření lze dovozovat, že fyzická osoba, která se na veřejném prostranství ocitne, souhlasí s pořízením svých obrazových snímků.

    V případě monitorování soukromých prostor lze konkludentní souhlas dovozovat, je-li zřejmé, že dotčená osoba o monitorování věděla a zároveň s ním neprojevila nesouhlas. Jedná se například o situace, kdy prostory zabezpečené kamerovým systémem jsou označeny na viditelném místě jako monitorované, nebo kdy je osoba vstupující do těchto prostor na monitorování prokazatelně upozorněna, přičemž pořízení záznamu není touto osobou výslovně odmítnuto.
  2. Zvukový záznam telefonního hovoru

    Pro posouzení legality pořizování záznamů telefonních hovorů se stala klíčovou judikatura Nejvyššího soudu ČR (1), který dovodil konkludentní souhlas se záznamem telefonního hovoru v případě, kdy volající oslovuje volaného telefonního účastníka. Volající tak dává podnět ke komunikaci a zároveň fakticky vstupuje do soukromí volaného. Nejvyšší soud přitom vycházel z předpokladu obecného povědomí o tom, že telefonáty mohou být technickou cestou (funkcemi jako hlasitý poslech či nahrávání hovoru) jejich účastníky běžně zaznamenávány, z čehož lze dovozovat, že účastníci hovoru jsou srozuměni s možným pořízením zvukového záznamu telefonátu a že s touto možností, neprojeví-li nesouhlas, konkludentně souhlasí. V tomto kontextu lze poukázat též na stanovisko Ústavního soudu, podle kterého má každý právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory, přičemž se tímto nedopouští žádného protiprávního jednání (2).

Možnost použití záznamu v rámci důkazního řízení

Rozhodovací praxe českých soudů nedává jednoznačnou odpověď na otázku, zda je možno využít záznamy fyzické osoby (obrazové i zvukové), pořízené soukromou osobou, jako důkazní prostředky. Ustanovení § 89 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a §125 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, stanovují pro oba tyty soudního řízení (tedy pro řízení trestní i řízení občanskoprávní) shodné pravidlo, podle kterého je možné za důkaz označit vše, co může přispět k objasnění věci. Toto pravidlo je však nutno ve vztahu k obrazovým a zvukovým záznamům vykládat tak, že tyto záznamy jsou použitelné jako důkazy jen za předpokladu, že byly pořízeny v souladu s právními předpisy, které garantují ochranu osobnostních práv a zabraňují zásahům do soukromí a osobnosti člověka. Nebude tedy sporu o možnosti použití záznamu, který byl pořízen se souhlasem zaznamenané osoby nebo (bez tohoto souhlasu) na základě některé ze zákonných licencí, pokud zaznamenaná osoba souhlasila s použitím záznamu v důkazním řízení. Spornou však může být přípustnost použití záznamu, pokud byl sice pořízen se souhlasem zaznamenané osoby (ať už výslovným či konkludentním), avšak tato osoba odmítla použití záznamu jakožto důkazního prostředku v soudním řízení.

V teorii i praxi po dlouhou dobu převládal názor, který připouštěl použití záznamu osobní povahy v důkazním řízení na základě zákonné úřední licence. Judikatura z poslední doby tento závěr odmítá, aniž by svůj postoj dostatečně zdůvodňovala (3). I přes tuto skutečnost můžeme konstatovat, že i nadále zůstává nespornou povinnost soudu posuzovat v každém konkrétním případě, zda proti právu na ochranu osobnosti nestojí jiné právo, kterému by v daném případě měla být poskytnuta vyšší ochrana. Pokud by soudy striktně odmítaly použití legálně získaných záznamů bez svolení zaznamenaných osob, mohlo by to v případě, kdy by byl takovýto záznam jediným důkazem ve věci, znamenat i odepření spravedlnosti, porušení práva na spravedlivý proces či práva na náležité zjištění skutkového stavu. Ve svém důsledku by tak soud umožňoval tomu, kdo se dopustil protiprávního jednání, zbavit se odpovědnosti za své jednání pouhou obranou domnělého práva na ochranu své osobnosti a soukromí.

Lze tedy shrnout, že obrazové a zvukové záznamy mohou být jako důkazní prostředek použity bez souhlasu zaznamenané osoby za situace, kdy tato osoba odmítá svolit k provedení důkazu, jelikož si je vědoma možnosti svého usvědčení z protiprávního jednání. Rovněž tak mohou být obrazové a zvukové záznamy použity bez souhlasu dotčené osoby tehdy, pokud je zde jiný chráněný zájem, který ospravedlňuje zásah do osobnostních práv zaznamenané osoby.

Byl-li záznam pořízen v rozporu se zákonem, není již jeho použití jako důkazního prostředku možné a ten, kdo takový záznam pořídil, se sám vystavuje nebezpečí trestního stíhání.

Ochrana osobnosti se vztahuje též na písemnosti osobní povahy. Tyto písemnosti, které z povahy věci nemohou být pořízeny bez souhlasu osoby, jíž se týkají, lze použít pouze se souhlasem dotčené osoby nebo na základě zákonné úřední licence. Na použití písemností osobní povahy se tedy nevztahuje zpravodajská licence ani licence vědecká a umělecká.

Rekodifikace občanského zákoníku

V současnosti probíhají práce na rozsáhlé rekodifikaci občanského zákoníku. Z osnovy vládního návrhu tohoto kodexu je již nyní patrné, že nová úprava bude vycházet z dosavadního pojetí práva na ochranu osobnosti, tak jak je zakotveno v ustanoveních § 11 a násl. občanského zákoníku. Rekodifikace však nezůstává u strohé formulace, kterou známe dnes, ale klade na ochranu soukromí a osobnosti ještě větší důraz.

Ustanovení §73 návrhu nového občanského zákoníku stanoví, že nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména pak nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, jinak sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, anebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit.

Bude-li nový občanský zákoník přijat ve znění jeho návrhu, bude úprava ochrany osobnostních práv ještě posílena, a tudíž se dá předpokládat zvýšený zájem na dodržování zákonnosti pořizování záznamů. Přestože Nejvyšší soud v roce 2007 judikoval, že zásadně nelze vyloučit, aby byl v důkazním řízení použit zvukový záznam, pořízený soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán, je potřeba mít na paměti, a to i vzhledem k předpokládanému vývoji našeho občanského práva, že záznam, který má být jako důkaz v soudním řízení použit, musí být vždy pořízen za takových okolností, které nevylučují jeho zákonnost.


1 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.11.2008, sp. zn. 22 Cdo 4172/2007
2 Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05
3 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.11.2008, sp. zn. 22 Cdo 4172/2007.

Mohlo by vás také zajímat: